Great Salt Lake
- kategorie: jezero
- poloha: 41°06′ s.š., 112°21′ z.d.
- stát: Spojené státy americké
- družice: Sentinel-2A [1, 3], Landsat-5 [2]
- datum pořízení snímků: 30.4. 2021 [1], 15.8. 1985 [2], 5.9. 2022 [3]
Velké solné jezero (Great Salt Lake) je pozůstatkem mnohem rozsáhlejšího pleistocenního jezera Bonneville, které vyplňovalo rozsáhlou bezodtokou pánev rozkládající se v severozápadní části státu Utah. Toto pra-jezero začalo vznikat přibližně v době před 30 000 lety a svého maximálního rozsahu dosáhlo před 16 800 lety, kdy dosahovalo rozlohy kolem 50 000 km2 a hloubky okolo 400 metrů. S postupným oteplením klimatu následujícím po skončení poslední doby ledové začalo toto jezero postupně vysychat. Dnes dosahuje rozlohy kolem 4400 km2, i když i ta se v čase poměrně výrazně mění v závislosti na úrovni hladiny vody, která je zase silně navázána na množství srážek v okolí (hloubka jezera v současnosti kolísá mezi 13 – 15 m). Problémem jsou především sucha a nadměrné využívání vody, které vede k tomu, že se jezero neustále zmenšuje. Z historického hlediska bylo jezero popsáno v průběhu expedice františkánských mnichů Atanasia Domingueze a Silvestre Vélez de Escalanteho z roku 1776. Je ale pravděpodobné, že známo již bylo mnohem dříve, neboť je zakresleno i na některých mapách pocházejících z roku 1575. Voda v jezeře je charakteristická vysokým obsahem solí, díky čemuž je někdy přezdíváno jako „Americké mrtvé moře“. Na rozdíl od Mrtvého moře jsou však břehy Velkého solného jezera vyhledávaným domovem vodního ptactva, v němž kralují hejna plameňáků. Slanost vody se zde v závislosti na aktuálním množství přitékající vody pohybuje v rozmezí mezi 5 – 27 % (pro srovnání jen uveďme, že průměrná slanost mořské vody se pohybuje kolem 3.5 %, slanost vody v Mrtvém moři pak dosahuje hodnoty kolem 35 %). Není proto divu, že v jazyce indiánů obývajících tuto oblast bylo jezero známé pod názvem, který by bylo možné přeložit jako „Špatná voda“ (ve smyslu její „nepitelnosti“). Zajímavostí přitom je, že jezero je rozděleno na několik částí, které se svou salinitou navzájem velmi výrazně liší. Nejmarkantněji si tohoto jevu můžeme všimnout v okolí 19 kilometrů dlouhého železničního náspu probíhajícího napříč jezerem, který výrazně omezuje možnost promíchávání vody mezi severní a jižní částí jezera. Protože severní část nemá žádný přirozený přítok, je zde slabost vody výrazně vyšší než v jižní části. Díky tomu žijí v severní části jezera slanomilné vodní řasy, které způsobují načervenalou barvu vody, která se výrazně liší od barvy vody v jižní části jezera, o čemž se na snímku možné přesvědčit.
Věděli jste že…?
Povrch jezerní pánve, která zde zůstala po ústupu prehistorického Bonnevillského jezera, dnes pokrývá ztvrdlá solná krusta. Vyschlá solná jezera jsou někdy využívána jako přistávací plochy pro letadla (viz například Edwarsova letecká základna nebo základna u jezera Groom Lake známá jako Area 51). Zde byl povrch vyschlého jezera využit ke zbudování speciální trati určené k dosahování rychlostních automobilových rekordů. Tato trať známá jako „Bonneville Sand Flats Speedway“ byla založena již v roce 1912, avšak pozornost k sobě přitáhla hlavně v průběhu 30. let 20. století, kdy se proslavil zejména sir Malcolm Campbell, kterému se zde podařilo dosáhnout rychlosti 486 km/h. V roce 1970 zde Gary Gabelich na stroji Blue Flame poprvé překonal magickou hranici 1000 km/h. Dodejme ještě, že ani tím honba za rekordy neskončila a celý svět čekal na to, komu se v automobilu podaří překonat rychlost zvuku. Stalo se tak 15. října 1997 (tedy přesně 50 let a 1 den poté co byla poprvé překonána rychlost zvuku letadlem) kdy bývalý stíhací pilot Andy Green dosáhl na stroji Thrust SSC rychlosti 1227 km/h. Nicméně k dosažení tohoto rekordu došlo v Nevadské poušti Black Rock Desert.