atol Enewetak
- kategorie: ostrov, atol
- poloha:11°30′ s.š., 162°14′ v.d.
- stát: Marshalovy ostrovy
- družice: Sentinel-2B
- datum pořízení snímku: 1.4. 2018
Atol Enewetak je součástí Marshallových ostrovů a nachází se asi 4600 km jihozápadně od Havaje a 3500 km jihovýchodně od pobřeží Japonska. V roce 1529 jej během své průzkumné cesty po západním Tichomoří objevil španělský mořeplavec Alvaro de Saavedra Cerón, který jej nazval Los Jardines („Zahrady“). V roce 1794 zde zakotvila britská šalupa Walpole, jejíž posádka ostrov označila jako Brown Island a tento název mu zůstal po řadu dalších let. Roku 1885 se stal součástí německé tichomořské kolonie, která byla ale hned na počátku první světové války, v roce 1914, obsazena Japonskem. Japonci měli ostrov v držení i v období druhé světové války, kdy zde fungovalo letiště a vojenská základna. V roce 1944 byl ostrov dobyt Spojenými státy. Druhá světová válka skončila krátce po svržení dvou atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945. Naivní představy o tom, že nyní nastane období míru, vzaly rychle za své, a vývoj jaderných zbraní proto pokračoval. Odlehlé korálové ostrovy ztracené uprostřed Pacifiku byly ideálním místem, kde bylo možné tyto zbraně otestovat. Po prvních poválečných zkouškách, jejichž cílem bylo především ověřit účinek jaderných zbraní, se americký speciální operační svaz vydal do Pacifiku v roce 1948 podruhé. Smyslem této druhé série testů (označované jako „Operation Sandstone“) byl vývoj nového a efektivnějšího designu jaderných zbraní. Souběžně s vývojem atomové bomby se vědci národní laboratoře Los Alamos začali zaobírat otázkou, zda by bylo možné sestrojit ještě ničivější zbraň, která by byla na rozdíl od atomové bomby (využívající štěpení jader těžkých prvků – uranu či plutonia) založena naopak na slučování jader lehkých prvků (termonukleární fúzi – tedy procesu, který probíhá na Slunci). Většina vědců ale byla proti pokračování dalšího vývoje zbraní, neboť se po skončení války chtěli vrátit ke svému původnímu výzkumu. Jeden z těchto mužů však naopak chtěl v rozdělané práci dál pokračovat. Tímto mužem byl Edward Teller, nazývané někdy také jako „otec vodíkové bomby“. Zlom nastal v roce 1949, kdy Sovětský svaz otestoval svou vlastní atomovou bombu. Spojené státy tak rázem přišly o svůj dosavadní jaderný monopol, a proto dostal v roce 1950 vývoj termonukleární zbraně definitivní zelenou. V souvislosti s ním proběhla na ostrově na našem snímku v roce 1951 další série testů (označovaná jako „Operation Greenhouse“), které měla vést k vývoji vodíkové bomby. Její součástí byl i test označovaný jako „George“, kdy byla do nitra zkušebního zařízení (založeného na principu klasické atomové bomby) vložena kapsle s tekutým deuteriem, díky čemuž mělo dojít k zažehnutí jaderné fúze (jednalo se o vůbec první prakticky realizovaný termonukleární test). Výbuch síly 225 kt, což bylo ale i tak skoro třikrát více ve srovnání s do té doby nejsilnější atomovou bombou. Také další vývoj probíhal úspěšně, a tak zde byl 1.11. 1952, tedy právě před 70 lety, v rámci Operation Ivy proveden test první vodíkové bomby. Zařízení pojmenované „Mike“ mělo charakter tzv. mokré bomby (wet bomb), neboť se skládalo z obrovské Dewarovy nádoby, v níž byl materiál udržován při velmi nízké teplotě v tekutém skupenství. Tento design společně se značnými rozměry a hmotností (65 tun) celého zařízení ale v podstatě neumožnoval použití v podobě zbraně. Výbuch dosáhl síly 10.4 Mt a jeho následkem vznikl obrovský hřibovitý mrak dosahují výšky 41 km a průměru 160 km. Ostrůvek Elugelab, na kterém bylo zařízení instalováno, zcela zmizel (doslova se vypařil) a na jeho místě zůstal jen obrovský kráter o průměru 2 kilometry, který můžeme jasně vidět na snímku. Celkem bylo na ostrově v letech 1948 – 1958 provedeno 43 zkušebních jadrných výbuchů. V 70. letech pak bylo rozhodnuto o dekontaminaci ostrova. V roce 1977 tak byl veškerý radiací kontaminovaný materiál nahrnut do kráteru po zkušebním výbuchu „Cactus“, kde byl zakryt obrovskou betonovou kopulí.