ledovec Františka Josefa
- kategorie: ledovec
- poloha: 43°27′ j.š., 170°11′ v.d.
- stát: Nový Zéland
- družice: Sentinel-2
- datum pořízení snímku: 7.4. 2019
Ledovec Františka Josefa (Franz Joseph Glacier) představuje jeden z největších a nejznámějších ledovců sestupujících po západním úbočí Jižních Alp k pobřeží Tasmanova moře. Evropany byl objeven roku 1859, kdy kolem zdejšího pobřeží Jižního ostrova proplouvala loď Mary Louis, jejíž posádka ledovec spatřila a zaznamenala do lodního deníku. Ledovec byl původně pojmenován Victoria a svůj dnešní název získal v roce 1865, kdy jej zkoumal německý geolog a cestovatel Julius von Haast, jenž jej pojmenoval na počest tehdy vládnoucího císaře Rakouska – Uherska. Ledovec vzniká v oblasti nejvyšší hory Nového Zélandu Mount Cook v nadmořské výšce 3000 m n. m. odkud se plazí dál na západ v délce asi 12 kilometrů. Jeho čelo se nachází v nadmořské výšce pouhých 300 m, což je ve srovnání s jinými ledovci na podobné zeměpisné šířce opravdu hodně nízko. Důvodem tohoto neobvyklého stavu je značné množství srážek dopadající na návětrnou stranu Jižních Alp, jejichž roční úhrn činí 6000 – 12 000 mm (tedy asi 10 x více, než je obvyklé v Česku). Ve vyšších polohách se déšť mění ve sníh, kterého tu za jednu zimu může napadnout až 30 metrů. Tlak čerstvě napadaného sněhu přetvoří nižší vrstvy v tzv. krystalický sníh (firn), z něhož se pak postupem času stane led. V důsledku působícího tlaku dochází při kontaktu se skalním podložím k natávání ledu a vzniku tenké vodní vrstvičky, po níž se pak celý ledovec postupně pohybuje směrem do údolí. Rychlost tohoto pohybu je v případě ledovce Františka Josefa asi 70 cm za den, což je přibližně 10x více než je obvyklé u jiných ledovců. Je obecně známo, že většina světových horských ledovců postupně ustupuje v důsledku globálního oteplování klimatu. Zdálo by se, že novozélandské ledovce, které sestupují až do velmi nízkých nadmořských výšek, budou tímto procesem nejvíce ohroženy. Skutečnost ovšem není zdaleka tak jednoznačná, jak by se na první pohled mohlo zdát, neboť se zde cyklicky střídají období postupu a ústupu ledovce podle toho, jaký je poměr přibývání firnu ve vrcholových partiích a odtávání ledovce na jeho závěru. V letech 1946 – 1951 a 1965 – 1967 tak probíhala období, během nichž ledovec narůstal. K vůbec největšímu nárůstu došlo v období 1983 – 1999, kdy se celková délka ledovce zvětšila o 1420 metrů. Poslední období nárůstu probíhalo v letech 2004 – 2008, které bylo následně vystřídáno ústupem pokračujícím, až dodnes. V současné době se čelo ledovce nachází asi 19 kilometrů od pobřeží Tasmanova moře, avšak v minulosti zasahoval ledovec mnohem dál než dnes. V historické době dosahoval ledovec největších rozměrů v průběhu tzv. „malé doby ledové“ na počátku 17. století ale v „pravé“ době ledové, tedy před nějakými 10 – 15 000 roky dosahoval ledovcový splaz až k pobřeží moře. Další vývoj ledovce je ovšem nejistý, avšak předpokládá se, že převáží odtávání a ledovec již bude pouze ustupovat. Podle odhadů by měl do roku 2100 ztratit přibližně 38 % svého objemu a ustoupit až o 5 kilometrů.