Oatesovo pohoří

kategorie: pohoří
poloha: 70°45′ j.š., 162°41′ v.d.
stát: Antarktida
družice: Sentinel-2B
datum pořízení snímku: 27.1. 2019

Oatesovo pohoří tvoří okrajovou část tzv. Transantarktického pohoří, které se táhne v délce 3500 kilometrů napříč celým antarktickým kontinentem a formálně vymezuje hranici mezi západní a východní Antarktidou. Je pojmenováno na počest britského polárníka Lawrcence Oatese, který byl hlavní postavou jednoho z nejsilnějších příběhů o dobývání „ledového kontinentu“. Jak asi všichni víme, první dosáhla jižního pólu 14.12. 1911 norská výprava pod vedením polárníka Roalda Amundsena. Pravděpodobně si také vzpomeneme, že dobytí jižního pólu bylo jakýmsi závodem mezi Amundsenem a britskou výpravou vedenou Robertem Falconem Scottem. O úspěchu Norů rozhodlo několik faktorů. Zatímco Norové využívali tažných polárních psů, pro které bylo možné zajistit dostatek potravy nalovením zásob tuleního masa, Britové spoléhali na sibiřské poníky, pro které ale bylo nutné dovést ohromné množství sena (které se navíc nedalo cestou nikde doplňovat). Cestou k pólu ale nakonec všichni poníci pošli, a saně se zásobami tak museli táhnout lidé, kteří začali rychle ztrácet síly. Ti nejslabší se začali vracet zpět, a k pólu tak se Scottem pokračovali jen čtyři další muži: Wilson, Bowers, Evans a Oates. 17.1. 1912 Britové dosáhli jižního pólu, kde našli stan s norskou vlajkou a Amundsenovým dopisem. Zklamaní se tedy vypravili na zpáteční cestu. Ta ale byla ještě horší než cesta na pól. Ve vybudovaných skladištích nacházeli jen málo potravin a sil proto rychle ubývalo. 18. února zemřel první člen výpravy Edgar Ewans. O necelý měsíc později, 11. března, padl vysílením další muž, kterým byl právě Lawrence Oates. Žádal, aby byl ponechán na místě svému osudu, aby tak zbytek výpravy mohl pokračovat rychleji dál. Ostatní členové výpravy to odmítli. O čtyři dny později se Oates se slovy „jdu se jen na chvíli projít“ vypotácel ze stanu a odešel do právě zuřící sněhové vánice. Už ho nikdy nikdo nespatřil. Epilog celého tohoto tragického příběhu se odehrál jen o pár dní později. 20. března vypukla nová sněhová bouře, která postup výpravy zastavila. Za dalších osm měsíců nalezla záchranná výprava stan a v něm tři mrtvá těla Scotta a jeho dvou zbývajících druhů. Současně byly nalezeny i fotografie a Scottův deník popisující osudy výpravy až do úplného konce (poslední záznam v deníku je datován na 29. března 1912).