pohoří Tibesti
- kategorie: vulkanické pohoří
- poloha: 20°56′ s.š., 17°45′ v.d.
- stát: Čad, Libye
- družice: Sentinel-2A
- datum pořízení snímku: 15.3. 2018
Pohoří Tibesti se rozkládá v severní části Čadu, avšak malou částí zasahuje také do sousední Libye. Nachází se tak téměř přesně na půli cesty mezi pobřežím Středozemního moře a Čadským jezerem (asi 1000 km od Tripolisu a 1200 km od hlavního města Čadu N‘djamy), přičemž celkově pokrývá plochu přibližně 100 000 km2. Z geologického hlediska se jde o jednu z mála ukázek tzv. intrakontinentálního vulkanismu – tj. vulkanismu způsobeného přítomností tzv. horké skvrny. V naprosté většině případů se totiž na souši setkáme se sopkami, jejichž vznik souvisí se subdukcí dvou litosférických desek (jako např. v Andách nebo Indonésii), případně naopak s průběhem riftových zón (např. ve východní Africe). Horké skvrny se naopak většinou nacházejí na oceánském dně, kde postupně vytvářejí řetězce sopečných ostrovů (typicky například Havajské ostrovy, Maskarény apod.). Pohoří Tibesti je tvořeno celkem pěti sopečnými masivy havajského typu, jejichž průměry dosahují i kolem 80 kilometrů. V jejich nitru se pak otevírají rozsáhlé kruhové kaldery. Najít bychom zde ale mohli i několik tzv. maarů – tedy kruhovitých prohlubní vzniklých při explozivních erupcích způsobených kontaktem horkého magmatu s podzemní vodou. Sopečná činnost se zde začala projevovat ve starších třetihorách – v oligocénu (tj. v období před 33 – 23 miliony let) a pokračovala až do holocénu. V současnosti jsou však zdejší vulkány považovány za vyhaslé, a jejich někdejší činnost tak připomínají pouze fumaroly, bahenní sopky a horké termální prameny, které zde tu a tam vyvěrají. Nejvyšší horou celého pohoří je Emi Koussi, který je se svou výškou 3415 m n. m. nejen nejvyšším vrcholem Čadu, ale i celé Sahary. Poprvé byl zdolán v roce 1938 britským horolezcem Wilfredem Thesigerem. Kromě dílčích vulkánů vyplňují zbytek území rozsáhlé náhorní plošiny (tzv. „tarsos“) vytvořené ztuhlými lávovými příkrovy. Právě tato místa byla důležitá pro život zdejších obyvatel, neboť díky své větší nadmořské výšce (ve srovnání s okolím) měla přeci jen o něco větší srážkové úhrny, což bylo důležité pro pastvu hospodářských zvířat. V hlubokých kaňonech, zaříznutých mezi zdejší skalní útvary a protékaných občasnými řekami, pak vznikají během přívalových dešťů (které zde nastanou několikrát do roka) mokřady, jenž rovněž plní funkci důležitých zásobáren vody v jinak vyprahlé pouštní oblasti. Podobně jako v jiných saharských pohořích jsou i ve skalách ukryty stovky rytin a maleb zachycujících život zdejších obyvatel v období mezi 5. – 3. tisíciletím př. n.l. Tyto skalní obrazce zachycují nejrůznější zvířata jako například hrochy, žirafy, nosorožce či gazely, a dokazují tak, že v této době bylo zdejší podnebí mnohem vlhčí, než je tomu dnes. Oblast pohoří Tibesti byla po dlouhou bodu neznámým a neprozkoumaným územím. První popis zdejší krajiny a obyvatel přinesl teprve německý průzkumník Gustav Nachtigal v roce 1869. Protože zde prakticky neustále probíhaly války mezi jednotlivými kmeny a současně sem zasahovaly zájmy Osmanské říše (Turecka), rozhodně se nejednalo o klidné a bezpečné místo. To se příliš nezměnilo ani poté, co se Čad stal nezávislým státem. Nejprve zde v letech 1965 – 1979 probíhala tzv. I. čadská občanská válka, kdy mezi sebou bojovaly různé rebelské frakce. Tato válka pak po intervenci Francie a Libye téměř plynule přešla do tzv. Čadsko – Libyjské války, kdy Libye až do roku 1987 okupovala pás území podél severních hranic Čadu. V důsledku těchto bojů dodnes zůstávají mnohá ze zdejších území zaminována…a proto je lepší podívat se na ně prostřednictvím družicových snímků.