atol Bikini
- kategorie: ostrov, atol
- poloha: 11°36′ s.š., 165°23′ v.d.
- stát: Marshallovy ostrovy
- družice: Sentinel-2
- datum pořízení snímku: 19.8. 2019
Tichomořské atoly jsou v obecném povědomí zpravidla považovány za jakousi příjemnou oázu klidu a míru. Také atol Bikini by této představě vcelku dobře odpovídal, nebýt ovšem jedné věci, která jeho jméno nesmazatelně zapsala do dějin. K začátku nešťastného příběhu tohoto ostrova se musíme vrátit zpět v čase do roku 1945. V červenci toho roku byla v poušti Nového Mexika otestována nová zbraň – atomová bomba, která byla přibližně o měsíc později použita proti dvojici japonských měst Hirošimě a Nagasaki. Účinky těchto výbuchů ovšem nemohly být detailně studovány. Naivní představy o tom, že po konci války dojde k plošnému odzbrojení, vzaly rychle za své, a tak bylo rozhodnuto novou zbraň pokusně odpálit na nějakém bezpečném a dostatečně odlehlém místě. Volba padla právě na tichomořský atol Bikini nacházející se v severní části Marshallových ostrovů. První poválečná série pokusných atomových výbuchů („operace Crossroads“) měla za cíl prozkoumat účinky jaderných zbraní na válečné lodě. Do prostoru zdejší laguny proto byla shromážděna flotila nepotřebných či případně ukořistěných německých a japonských plavidel, mezi nimiž nechyběly bitevní a letadlové lodě, torpédoborce i ponorky. První test byl pod kódem „Able“ uskutečněn 1. července 1946. Bomba o síle 23 kt byla v tomto případě shozena z bombardéru B-29. Cílovou lodí byla bitevní loď Nevada, která byla natřena na červeno (což je dobře vidět na přiloženém videu níže), aby ji posádka bombardéru mohla dobře identifikovat. Bomba nicméně minula cíl o přibližně 650 metrů a flotile obrněných vojenských plavidel způsobila relativně malé škody. Škody způsobené prvním výbuchem byly ničím ve srovnání s tím, co způsobil druhý výbuch označený kódem Baker (25. července 1946). Bomba byla tentokrát spuštěna v kesonu do hloubky 27 metrů (viz druhé přiložené video). Tlaková vlna ve vodě měla mnohem větší účinek ve srovnání s výbuchem v atmosféře. Podvodní test způsobil silná zamoření, přičemž intenzita radiaktivního záření byla ihned po výbuchu tak silná, že posádka zajišťující odpálení bomby musela zůstat dva další dny ukryta v „odpalovacím bunkru“. Intenzita jaderných testů se neustále stupňovala, přičemž byly zkoušeny stále silnější a silnější zbraně. Ani to však nestačilo. A tak byla v roce 1952 na nedalekém atolu Enewetak otestována ještě strašlivější zbraň – vodíková bomba. Zatímco klasická atomová bomba je založená na vyvolání štěpné reakce jader těžkých prvků (uranu nebo plutonia), princip vodíkové bomby je založen na tzv. termojaderné fúzi – tedy procesu, při němž dochází ke slučování jader lehkých prvků (izotopů vodíku), podobně, jako se tomu děje na Slunci. První test byl sice úspěšný, avšak použitá konstrukce vylučovala využití tohoto zařízení coby „bomby“. Problém byl především v použití tekutého paliva, které muselo být udržováno při velmi nízké teplotě. Celé monstrum mělo navíc tak vysokou hmotnost, že jej nebylo možné dopravit k cíli. Člověk je ale tvor vynalézavý, a tak se záhy podařilo i tento problém vyřešit. A tak byla roku 1954, nyní již opět na atolu Bikini, odpálena nová generace vodíkové bomby – tentokrát využívající tuhé palivo, které umožňovalo její vojenské využití. Při síle 15 Mt se jednalo o vůbec nejsilnější termonukleární test realizovaný Spojenými státy (pro srovnání, bomba svržená na Hirošimu měla sílu 15 kt – byla tedy 1000 x slabší). „Jaderný hřib“, který se po výbuchu vytvořil, dosáhl výšky 40 km a šířky 100 km. O jeho rozměrech si můžeme udělat představu, když si uvědomíme, že záběry, které vidíme na třetím přiloženém videu, byly pořízeny ze vzdálenosti téměř 200 km od epicentra výbuchu. Rozloha území, které bylo tímto testem zasaženo, pak představovala přibližně 1 % veškerého povrchu Země! Na závěr jen dodejme, že ostrůvek, na kterém byla bomba instalována, se po výbuchu doslova vypařil a zbyl po něm jen kráter o průměru kolem 2 km (detailně si jej můžeme prohlédnout na výřezu původního snímku). Díky chybnému propočtu byla síla výbuchu přibližně 2.5x silnější než se předpokládalo, a test tak způsobil rozsáhlou katastrofu, při které došlo nejen ke zničení infrastruktury vybudované na okolních ostrovech, ale také k zasažení několika okolních atolů a japonské rybářské lodi (která omylem vplula do „zakázané zóny“) radioaktivním spadem. Testy jaderných zbraní na atolu Bikini pokračovaly až do roku 1958. V současné době je atol trvale neobydlený, neboť kontaminace půdy a vody radioaktivními izotopy je pořád příliš vysoká. Díky množství vraků lodí, potopených při pokusných explozích se však jedná o jednu z nejpopulárnějších potápěčských lokalit na světě (viz čtvrté přiložené video).