Fiordland
- kategorie: fjordy
- poloha: 45°18′ j.š., 166°56′ v.d.
- stát: Nový Zéland
- družice: Sentinel-2
- datum pořízení snímku: 5.4. 2019
Řekne-li se fjordy, pak se valné většině z nás dozajista vybaví Norsko. Ve skutečnosti však můžeme tento typ ledovcem vytvořených údolí nalézt i na mnoha jiných místech na Zemi. Jedním z nich je i oblast známá jako Fiordlands rozkládající se v jihozápadním cípu Jižního ostrova Nového Zélandu. Zdejší krajina je pestrou mozaikou horských štítů Jižních Alp, jejichž ledem a sněhem pokryté vrcholky (tyčící se do výšky přes 2000 metrů) se zrcadlí v azurově modré vodě úzkých fjordů, kterých bychom zde napočítali celkem 14. Podle staré maorské legendy vytvořil tyto úzké zálivy svou sekyrou bůh Tu-to-rakiwhanoa, který ve svém díle postupoval postupně od jihu k severu, přičemž poslední a nejsevernější ze zálivů (dnes známý jako Milford Sound) byl dílem nejzdařilejším. Jak už to bývá, skutečnost je v tomto případě poněkud méně dramatická. Tvarování zdejších fjordů v důsledku působení ledovců stékajících z okolních horských štítů započalo v době před přibližně 100 000 lety a bylo dokončeno na konci poslední doby ledové, tj. asi před 10 000 lety. Kromě vlastních fjordů zde vzniklo i obrovské množství ostrovů a větších či menších jezer. Díky nehostinným podmínkám, které zde obvykle panují, nebylo toto území prakticky nikdy hustěji osídleno člověkem, a tak tomu zůstalo i do dnešních dnů. S okolním světem je celká tato rozsáhlá oblast spojena pouze jedinou silnicí vedoucí z městečka Te Anau k fjordu Milford Sound. Zbytek tohoto obrovského území je z vnitrozemí prakticky nepřístupný, a na mnoho míst se tak dá dostat prakticky pouze vrtulníkem nebo lodí. Říká se přitom, že zde dodnes existují místa, kam noha člověka nikdy nevkročila. Maorové se do těchto míst vypravovali na letní lovy a za sběrem nefritu, ale nikdy zde trvale nesídlili. Prvními Evropany, kteří zdejší pobřeží navštívili, byli v roce 1770 kapitán James Cook a členové jeho posádky. Nepříznivé počasí, které je pro tuto oblast typické, Cooka odradilo od plavby do Dusky Soundu, a také další objevená zátoka se nezdála být právě ideálním kotvištěm. Proto byla Cookem pojmenována jako Doubtful Sound. Dnes nejnavštěvovanější fjord – již zmíněný Milford Sound – pak Cook při své první plavbě minul úplně. Na tomto místě je potřeba vysvětlit určitou nepřesnost, která vznikla při pojmenování jednotlivých fjordů. Cook se totiž domníval, že zálivy, které zde objevil, jsou vlastně hluboce zaříznutými ústími řek vlévajících se do oceánu. Proto při jejich pojmenování použil slova „sound“, které se v angličtině používá právě pro označení zálivů vzniklých zatopením říčních údolí mořem. My dnes však již víme, že se ve skutečnosti jedná o mořem zaplavená ledovcová údolí – tedy fjordy. Cook se do této oblasti vrátil i při své druhé výpravě. Tentokrát zde strávil více než měsíc podrobnějším mapováním zdejšího pobřeží, jehož výsledky následně dobře posloužily dalším evropským osadníkům, jimiž byli zejména lovci tuleňů a velrybáři. K ochraně nedotčenosti zdejší krajiny byla celá oblast Fiordlandu vyhlášena v roce 1904 za národní rezervaci a v roce 1952 zde vznikl národní park, který je svou rozlohou 12 607 km2 plošně největším národním parkem Nového Zélandu. V roce 1990 byl národní park Fiordland (společně s dalšími územími) zahrnut na seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO.