světová hlídka počasí:
- kategorie: počasí
- poloha: 137° z.d. (GOES-WEST), 75° z.d. (GOES-EAST), 0° z.d. (MSG-4), MSG-1 (42° v.d.), 140° v.d.
- členské státy: Spojené státy americké, Evropská unie, Japonsko
Geostacionární dráha (Geostationary Orbit – GEO) zvláštní případ oběžné dráhy Země, při které se úhlová rychlost pohybu družice rovná rychlosti rotace Země. Družice tak sice stále obíhá kolem Země, ale délka jejího oběhu je shodná s délkou tzv. siderického dne – tj. přibližně 23 h 56 m (jedná se o jednu otočku Země vůči nehybnému bodu v nekonečnu). Dráha družice pak navíc leží přesně v rovině zemského rovníku. Důsledkem obou těchto podmínek pak je pak stav, kdy pro pozorovatele na povrchu Země družice zdánlivě nehybně „visí“ stále nad stejným místem. Z pohledu družice tak můžeme pozorovat stále stejné místo na zemském povrchu, která tak můžeme snímat s velmi vysokou časovou frekvencí (u družic na nízké dráze naopak musíme vždy počkat na další přelet nad daným místem). Tato výhoda je však na druhou stranu vyvažována nevýhodou v tom smyslu, že zatímco určitou část zemského povrchu můžeme z geostacionární dráhy sledovat prakticky nepřetržitě, opačnou část zeměkoule naopak nikdy neuvidíme. V porovnání s nízkými oběžnými dráhami (na nichž se pohybují například nám dobře známé družice Sentinel-1, Sentinel-2, Sentinel-3 či Landsat) se geostacionární družice pohybují v podstatně větší výšce a to přibližně 36 000 km nad povrchem. Díky tomu mohou najednou zachytit (přibližně) polovinu zemského povrchu. Dvě družice na geostacionární dráze umístěné ve vzájemném odstupu 180° by tak teoreticky mohly najednou nasnímat celý svět. V praxi však dochází ve vzdálenosti více než (zhruba) 60° od tzv. poddružicového bodu k silnému zkreslení obrazu vlivem zakřivení Země. Abychom tedy byli skutečně schopní nasnímat celý svět (a data byla ve všech částech použitelná), potřebujeme minimálně tři geostacionární družice – ideálně ve vzájemném rozestupu 120°. Historickým vývojem došlo postupně k vytvoření celé flotily geostacionárních satelitů, vypuštěných různými státy, která je známá pod názvem World Weather Watch („světová hlídka počasí“). Vůbec nejstarší součástí tohoto systému jsou právě americké geostacionární satelity GOES (GOES-1 byl vypuštěn na oběžnou dráhu 16.10. 1975). Tyto družice pracují vždy v páru, kdy jedna družice označovaná jako GOES-EAST visí nad 75° z.d. (a snímá zejména prostor Atlantského oceánu a východního pobřeží Ameriky), zatímco druhá družice označovaná jako GOES-WEST je umístěna nad 137° z.d. (a snímá tedy oblast západního pobřeží Ameriky a Tichý oceán). Druhou součástí pak jsou evropské družice Meteosat (první vypuštěn na oběžnou dráhu 23.11. 1977). Tyto družice jsou umístěny nad 0° zeměpisné šířky (tedy nad Guinejským zálivem) a zachycují tak zejména Afriku, Evropu a západní část Asie. Kromě toho je však další družice Meteosat umístěna nad Indickým oceánem (nad 42° v.d.), odkud sleduje východní část Afriky, Asii a západní část Pacifiku. Kromě evropských a amerických družice jsou však součástí systému světové hlídky počasí také japonské geostacionární družice Himawari (140° v.d.) sledující oblast východní Asie, Austrálie a Tichého oceánu. První z těchto družic byla vypuštěna v červenci 1977.